Antikvariát

Poslední pokušení – Nikos Kazantzakis

Vykmitnout člověka z církve jen proto, že přemýšlí o hypotetických situacích, to chce, pane žaludek. Nikos Kazantzakis sepsal knihu o křižovaném, která rozčeřila stojaté vody vatikánského pohledu na svět.

Kristova noha že by se vzdala svého hloupého osudu zemřít za všechny hříchy světa a namísto toho se vrhla do radostného plození potomků? Pohled pro bohy, kdy tehdejší svatý otec trůnil na stolici a rudnul vzteky při čtení tohoto spisu. První Kristů potomek a svatý otec vrhá nesvatý pohled do kadidelnice, zda tam kterýsi rarach cosi omamného nenasral. Při druhém potomkovi Kristově obrací svatý předobraz boží skalpovacím nožejkem seznamem svých oveček a hledá ten rouhačský pojem Kazantzakis.

Kde ho jen najít? Kam ho jen postrčit? Mučení a upalování už je, bohužel a do všech sakrů, zakázáno. Zatrachtilý státní aparát, který nedává pozor na vatikánské libůstky a hloupě je zapovídá. Ten samý žok sebestřednosti jakým je ta kreatura Kazantzakisovic. Při třetím potomkovi je autorovi vzata moc bohem mu propůjčená a táhni čerte, odkud ses vzal. Místo pro takové debakly jakým jsi, tu není. Upřímnou soustrast, za upřímný chichot. Ale valem ke knize. O čempa to asi je? Kristus na poslední chvíli zaváhá nad svým Bohem předurčeným osudem.

A to právě v pitomou chvíli, tedy v tu rozhodující. Soulož nabude vrchu a křižování se odkládá na dobu neurčitou. Všem bude ponechán jejich hřích, nikdo nevstane z mrtvých. Nikdo nevystaví katedrálu svatého Petra. Jen na svět se vyrojí další rodová linie, protentokrát linie říznutá trochou božství. Na konci knihy vše se obrátí ve šťastný konec, křižovaný se nechá ukřižovat a historie, tak jak ji známe, může začít již nezatížena nejistotou. Kazantzakis, ta ovce v rouše vlčím, byl exkomunikován. Kristus na osobním oltáři svatého tatíčka byl omyt slzami vděčného nevděku a kolem proletělo hejno hus, kterému byl všechen ten marast kolem Boha a jeho poddaných zcela u zadní perutě. Pochybovat o svém božství je tak krásně lidské. Vatikán se ujal lidské fantasie natolik elegantním stylem, že ji skoro zabil. Zaplať Bůh, že je lidská fantasie věru nekonečná a že se v ní může provětrat i taková mumie hypotetické historie jakou byl Kristus i s nohami.

Ano, Kristus byl pojem lásky, dobroty a takovým i zůstává pro tisíce lidí dneška. Stejně jako medvídek Pú vrhal se do problému se srdcem na dlani. Stejně jako Rákosníček byl naplněn nesobeckou ochotou pomoci bližnímu svému. A je jedno, že namísto žáby v rybníku, řešil problém s Lazarem. Kristus se stal ikonou ač o to pravděpodobně ani nestál, pokud by byl od té slušnosti a historií se těch třiatřicet let opravdu ploužil.

Nemělo by se dobro nazývat Kristem, protože jen kvůli tomu se z něho stává dobro pouze ikonické, ne dobro skutečné. Dobro, které má za cíl udělat někoho šťastným. Ve jménu ikonického dobra bylo napácháno nesmírné množství zla. O osobním dobru už se tolik nemluví. Není jak v jeho jménu vládnout a ničit, tady je k ničemu.