.gif)
Pianista - Wladyslaw Szpilman
Kolem úhoru lidských dějin se prohnala bestie nelidského pojetí, jak nás naučili ve škole a jak svědomitě opakujeme do oblbnutí. Holocaust je slovo, které se nevejde do výkladových slovníků, protože je tak těžko pochopitelné. Zdůvodnit smysl slova holocaust. Stejně jako vykonat potřebu do kadidelnice. Samotné slovo k tomu zve, otvírá náruč pro rozevírající se konečník nervových vláken, které chtějí, musí pochopit. Pochopit smysl, dobrat se něčeho, co by člověku alespoň naznačilo, kolik, proč, za čím, a za co.
Citlivá židovská otázka, která nekončí otazníkem, ale vykřičníkem se dere na povrch dnes a denně. Ve veřejnoprávním rozhlasu nemine den, aby se některá neviděná ústa nerozšklebila do slova holocaust. Proč takováto fascinace nad dávno již mrtvými? Nelze zažít pouhý pocit zaznamenání do kronik a dost? Srbský „holocaust“ (vynucené uvozovky jsou jako vynucený podpis pod smlouvou, tolik neplatné, ale potřebné) běhá kolem uší historiků nepovšimnut. Už i svršky shodil, už i vnady vystrčil, aby si ho vůbec někdo všimnul a mlčí se jako když se zpívá po vypití flašky rumu.
Cikánský holocaust odtáhnul i s maringotkami a zanechal nám tu zmatenou kulturu kočovníků připoutaných ke kultuře cize naší. Zmínka o něm proběhne jen pod peřinou, kde si šeptem s baterkou vyprávějí pravověrní historici o požáru Národního divadla. Vrcholný sport v hubení slovanských kmenů v daleké historii páchaný germánským kyjem už nestojí ani za zmínku, protože se historiky ani nevyučuje, byv příliš…Bůh ví co. Nekorektní? Nebo přepsaný vítězem?
Kniha Pianista je o holocaustu, jak jinak, židovském. Hlavní postava je Žid, který se ukryl před denním světlem, které probíhalo v tu dobu přes filtr hitleřího knírku. Doba to byla kuriózně prazvláštní. Lidskému světu se v tu chvíli obracel žaludek, střeva páchala průtrž mračen a lidské brebentění dostalo řád, snad až zlořád. A to převážně co se týká oboru smrti. Tam, kde se mělo inteligentně radostnět nad narozením nového potomka, se nestihlo ani plakat nad smrtí matky. Před započetím bylo zahubeno technologickými prostředky miliardy lidí tím, že se za pomoci strojního průmyslu zahubili miliony lidí schopných počít.
Hlavní postava, pravděpodobně vynikající pianista, se v dobách běsnění Hitlerova šourku, ukryje v polorozpadlém domě, kde se nachází zachovalý klavír. Postava u klavíru sedí a němě naň hraje. Hlavou jí táhnou vzletné myšlenky na bídu tupohlavého vředu politiky Třetí říše, která se rozprskla do příliš veliké šíře. Kolem se prohánějí sviňuchy věčného ohrožení, prozrazení a duchna nehřeje, ale studí protože teplo se změnilo působením blbosti na zimu a zima na huňatého psa, který hryže, ale nekouše.
Osudem stíhaná hlavní postava je polapena do věčné nejistoty a později do naprosté jistoty, že kolemjdoucí esesman se podívá do prohlubně, v které se krčí ten náš pozůstatek konečného řešení. To zbídačené torzo lidského umění roztékající se před lidskou destruktivitou. Pro gradaci příběhu je do knihy implantován muž vojenského řešení s výložkami plnými smrti, který trpí, stejně jako hlavní postava, láskou k vyššímu umění. V tu chvíli začíná kolotoč galakoncertů pro jednu osobu. Miliardářský večírek pro chudé zaplacený nenávistnou tolerancí. Jsi tu, abys mě bavil, jak moc a jak dlouho se budu bavit, záleží jen na tobě.
Život je jen přípravou pro hnití. Proč si ho vážit? Nezahrát, ale dohrát, to je smyslem této zapšklé existence. Zahrajte d-moll, zatančete si Labutí píseň a vypněte ten přívod vzduchu a vzácných plynů.
