Antikvariát

Spalovač mrtvol – Ladislav Fuks

Co kdybych tě, rozkošná, co kdybych tě zrecenzoval?
Pan továrník byl hodný muž, kolem domu měl zahrádku, v ní malý bazének, hned vedle kůlny byla okrasná zahrada s květinami. Pan továrník byl muž jak se patří. Jeho žena, paní továrníková, byla již naneštěstí v pánu. Dětičky se rozutekly do širého světa a pan továrník, ač muž jak se patří, trnul v osamění.

Polovinou knihy Spalovač mrtvol se táhne linka opuštěnosti starce, který touží po objetí (ne pětikorunou, ale rukama), který se klene nad zahradou jako poslední z mohykánů světa, který je tak odtržen a tak by chtěl růst kupředu, společně s ostatními.

Do druhé poloviny knihy nevstoupí pan továrník sám, nýbrž s chudou děvečkou, která se znenáhla objeví v jeho zahradě. Sedě pod cypřišem a poslouchaje vlastní plačící duši, povšiml si stařec, že jeho ruky se jemně dotýká ruka jemná, ruka malá, ruka dívčí. Překvapen touto situací vrhá se stařec do bláznivé lásky, která ho po cca dvaceti stránkách uvrhá do slepých tenat šílenství. Dívčina během těchto dvaceti stran dospěje k závěru, že za to ty majetky nestojí a starce opouští.

Posledních deset stran je absurdní fraškou na téma já, mé druhé já a nějaký kolemjdoucí, který páchne, krká, má odulý nos a je prchlivý. Na poslední straně stařec umírá stižen smrtí.

Dovolím si odcitovat poslední větu románu: „A bylo po něm.“ Na této větě lze dokázat, jaký byl Ladislav Fuks úsečný vypravěč. Jen proto je možné, že na pouhých dvaceti stránkách textu byl schopen nechat svou postavu zamilovat se, neskutečně žárlit, spadnout po třikráte ze schodů, udělat si osmkrát kávu a zešílet. Přitom se jedná o přední klasiku, kterou zná naprosto každý a i po probuzení z hlubokého spánku může začít odříkávat celý děj, bez jediného zaváhání.

Spalovač mrtvol představuje čtenářům stařeckou nechuť zemřít spokojenou a poklidnou smrtí. Psychologické pojetí umírajícího organismu a mladického ducha naplněného touhou zažít ještě nějaký ten orgasmus a jejich věčné zápolení. Postava mladičké dívenky (u které trefně autor několikrát namísto slova dívenka použil patvar dávenka) skládá před čtenáře dimenze ženského elementu hroutícího se do sebe, z kterého, milý čtenář, může vyvodit důsledky. Jaké, to nechává autor právě na čtenáři.Ale vraťme se k hlavní postavě pana továrníka, kterého opustili potomci (u kterých, už ne tak vtipně, použil autor slova pitomci) a kterému už neteče do bot, byvše dávno odplaveny.

Kolem stařeckého slinění nad mladým masíčkem rozvine autor drama umírající duše rozervané minulosti aspirující na medaili za nezdařený pokus o výskok z okna v desátém patře.

Pan továrník, v úvodu tak milý pán, pojídající piškotek a hltající kávičku, se změní v monstrum zmítané vášněmi, schopné pro jednu zdařenou onanii vraždit.

Kniha je znepokojující jako celé dějiny Českého národu. Čtenář je celou knihou vlečen po podlaze toho nejhoršího zařízení pro psychicky narušené a je mu neustále tvrzeno, že toto, to je právě jeho život. Ne v knize, ale před ní se dějí ta dramata hodná doživotí.