Úvodní strana / Další nabídka / Představení knížek / Pravidla českého pravopisu – Kolektiv autorů

Dobrý den, každý týden u nás najdete v sekci Nově zadané knihy nově zadané tituly


  http://www.kacur.cz/index.asp?menu=1163

 

 

 

Pravidla českého pravopisu – Kolektiv autorů

pravidla českého pravopisuKdyž se řekne i, rozradostní se tváře českého lidu až k neuvěření. Když se dodá y, stáhne se radost a přenechá tváře jemnému rozčarování.

Jako má každý národ svou historii, na kterou popatřit, tak jen s hrdostí a dmutím hrudi, tak oplývá i svými vlastními pravidly pravopisu.

Říká se, že Český národ má svá pravidla pravopisu velmi složitá.

Tam, kde se dá v němčině spadnout pouze čtyřikrát, my musíme padat sedmkrát.

Se zájmeny se němci nepárají. Svých čtyř pádů ku skloňování hloupě nenadužívají a po rozumné dohodě opouštějí od používání pádu druhého. Velmi moudré.

V Čechách se začíná uvažovat o pádu osmém – za co. Pěkný pád. V realitě nechybí, ale mluvnicky je opomíjen.

Kde v němčině der, die, das, u nás nech ty nehty. Kde v němčině člen neurčitě zmatený, u nás zcela určitě bolestný.

Přemýšlet o pravopisu je jako přemýšlet o zákonech. Dá se polemizovat, dá se pochybovat, může se i bouřit s vlajkou nad hlavou. Ale musí se podřídit.

Po d se píše y. Diktát mluvnické inkvizice.

kolektiv autorůPři ohlédnutí se do české historie se před člověkem zjeví monstrum vzpurného a přesto věčně ušlápnutého národu. Český národ křičel sám sobě – my jsme ti hrdí Češi, my jsme, my, my, my, a z oken českých paláců vykukovaly cizácké hlavy s odrzlým – Qu'est-ce?, Что?, ale hlavně řízným Was? Český národ se obrozoval jen pro zábavu cizojazyčných vojevůdců. Přežíval s hrdostí lokajů ve formě much, na které plácačky nedosáhly, jen proto, že jejich záběr byl až příliš celosvětový. Lokální mušinec neregistrujíc.

Kdybychom se tak hloupě nebránili, měli bychom pády jen čtyři. Lásku bychom si vyznávali radikálním – Ich liebe Dich – a průběh dne bychom komentovali milým - Der Stuhl ist locker.

Ale český jazyk přežil. Ta jedinečnost před tváří boží. Ta troufalost, kterou lze pokládat za vyznání lásky všehomíru. Vyznání pronesené tou správnou intonací, s krásným slovosledem, s dokonalými pravidly.

Láska je opravdová jen pokud se pro ni použije české miluji tě. Nenávist je schopna nabýt velikosti jen ryčným českým Cože? Já? Ne! To oni!! Já…jaksi…muzikant. Tabák je dobrý jen pokud do toho má co mluvit Kutná Hora. A škoda vzniká, jen pokud se jezdí v Oplu či Renaultu.

Český národ byl národ trýzněný. Jen pro vlastní češství se dostat na katovu černou listinu. Jen pro to krásné ř se odebrat do káznice.

Český národ je národ moudrý. Národ, který má potenciál změnit cokoliv. A proto má tak složitá pravidla pravopisu. Při psaní krásné budoucnosti znejistit hřímající mozky prostým pravidlem. Píše se ve slově klokan tvrdé či měkké? Je možné napsat svět a nesplést se? Je vůbec možné psát o budoucnosti, když ani nevím co je to shoda podmětu s přísudkem? Proto snad jsme tak skrčení, neschopní konkurence, nejistí, stále pochybující. Není ta chyba v pravopisu chybou mého myšlení?

Ne, v Čechách nikdy nevyhraje obsah nad formou. Forma vždy obsah zkřiví na hledání slov, v kterých se snad nemýlím. Snad. Bože.

Ale ano, jak někdo někde pronesl – Neopravujte mě, zmýlit se dokážu sám.

Právě v prodeji Urlich a Duševní porno
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu souhlasíte s podmínkami používání souborů cookie. Zobrazit více informací.
Rozumím