Antikvariát

Zápisky z podzemí – F.M. Dostojevskij

Povinná školní četba. Do této degradující kategorie Dostojevskij rozhodně patřil. Po jistém prozření jsem došel k závěru, že pokud se na poli literatury objeví kniha či autor nesmírných hodnot, zařadí se do povinné školní četby, aby lidstvo získalo k takovému nepřekonatelný odpor. Ještě mám v živé paměti, jak z umaštěné tlamy soudružky učitelky padaly nezáživné údaje na konto Dostojevskij. Narodil se tuna, zemřel tuna, napsal toho tolik a tolik a ty mi to, žáku neudolaný, příští hodinu zopakuješ. Slovo od slova. A pokud ne…! Pak žák s hrůzou zjistil, že jednoho tak ohavně nudného Dostojevského má přečíst. Povinně. Musí. A když člověk něco musí, snaží se to obejít. Opsat od staršího sourozence, přečíst si obsah a snažit se improvizovat. Takže ve výsledku se v literatuře žactvo učí obcházet problémy. Což je jistě také hodnotná schopnost.

Proč není v povinné školní četbě Main Kamf? Vyvolávat cílený odpor k něčemu ohavnému, ne krásnému.

Měl jsem to štěstí, že mě škola neudolala až do fáze nemyslící, pouze přikyvující sloučeniny naroubovaných názorů. Po jisté improvizaci jsem sám k Dostojevskému došel.

Dostojevskij je ztělesněním literatury. Dokázal pouhým přeskupováním písmen na papíru v člověku vyvolat existenciální strach, dokázal rozplakat, dokázal člověka pouhým rozfouknutím písmen zničit a zase poskládat dohromady. U čtení jeho románů jsem se dostával do necezené extáze. Při čtení jsem několikrát musel zvednout hlavu, zadívat se do stropu a vší vůlí se přesvědčovat, že nežiju v Rusku, že mi neumírá děd na tuberu, že pro Krista nešílím, jen si čtu. Síla Dostojevského slov dokázala překroutit veškerou realitu, která se kolem mě rozlévala a uvrhnout mě přímo do knihy. Žádné nostalgické žvásty na téma – měl jsem pocit, jako bych byl v knize, takovou měla sílu. Do Dostojevského románů se upadlo a jen s velkými obtížemi se řešil kupříkladu vlastní močový měchýř. Člověk přestal být sebou samým, stal se jen jimi, kýmkoliv, koho se Dostojevskij právě rozhodl napsat.

Zápisky z podzemí, dle mého mistrovský kus necezeného génia. Má nejoblíbenější kniha ze všech. Rozsahem malá, myšlenkami neuchopitelná a zničující.

Zápisky z podzemí jsou popisem obyčejného člověka, který žil předtím a který žije i teď. Člověka malého, závistivého, žlučovitého a věčně předstírajícího, člověka bolavého a mstivého.

Dostojevskij lidi psal, nepopisoval. Dostojevskij lidi tvořil, nepopisoval. Dostojevskij lidi mučil, nepopisoval. Dostojevskij, chtělo by se dodat, jako Bůh stál nad tím vším a svým hluboce lidským chechotem se zavrtával do lebky.

Kdo nečetl Zápisky z podzemí, spáchal utajovaný osmý smrtelný hřích. Smrtelný hřích ignorantství.

Ve výsledku mi přijde Dostojevskij jako pramáti všech parazitů. Nabourá se do lidských útrob a saje vší svou mocí všechno, co v člověku lidské je. Rozžvýká a jako výsledek trávení vydáví na svět Zápisky z podzemí, Idiota, Běsy, Bratry Karamazovy.

Ale jaká je slast být pozvracen s takovým umem a takovou elegancí.

První bylo slovo, utrápené, malé, nejisté, a teprve Dostojevskij mu vtělil smysl.

Variace na Zápisky z podzemí v provedení Čtyřlístku za asistence Lukáše Berty.