Antikvariát

Od oněch chvil uplynuli nejméně dva týdny, naše reportáž je již zpracována a visí na našich internetových stránkách a já musím napsat doplňující text a ono zpětné ohlédnutí na naše posezení U Templáře, onen posun na časové pomyslné ose zpět do minulosti, mne přivedl na jistou interpretaci Kafky, která tady určitě již je. Jenom jsem neměl příležitost si ji někde přečíst, protože zkrátka nejsem literární vědec, ale pouze jakási existence bez budoucnosti, což ji ovšem nebrání v činění závěrů literárně teoretického charakteru.

Jak je nám všem dobře známo Kafkovi hrdinové nežijí v právě nejpříjemnějším světě. Jsou svazováni a ničeni jakýmisi nadosobními silami, v nichž lze také vidět pouhopouhé sociální mechanismy, tedy něco jako byrokratické zákonitosti, proti nimž nemá obyčejný smrtelník odvolání. Ale možná měl Kafka při svém psaní na mysli poněkud abstraktnější zákonitosti svazující neodvolatelně nás smrtelníky a čtenáře, mimo jiné, také třeba Zámku.

Jednou z takových sítí, do nichž jsme polapeni, aniž bychom si ji hmatatelně uvědomovali je starý známy trojrozměrný prostor a doplněn časem prostor čtyřrozměrný, v němž si spokojeně plaveme jako nějaké akvarijní rybky v akváriu a z něhož se nevyvlékneme tak snadno jako nám to jde po ránu z pyžama.

Obzvláště znepokojující je čtvrtá část našich koordinát, totiž čas. Jak reálně jsem si připadal, jak trvale a skutečně, když jsem seděl s Jonášem a přítelem fyzikem, u stolu v restauraci U Templáře, která právě teď bezpochyby dále klidně existuje v Masné ulici, ale my už jsme někde jinde a mezitím se toho událo mnoho, ale svým způsobem vůbec nic.