Antikvariát

Neustále to rachotilo a klapalo, jenom přes noc, když bylo málo hovorů, bylo víceméně zticha, pokud ovšem nedošlo k výpadku proudu, kdy se rozběhl náhradní zdroj v podobě ohromného lodního motoru. To jsem si potom vážně připadal jako nějaký strojník na Titanicu. Moc se mi také líbila technická dokumentace toho elekromechanického zařízení, spousta schemat, samé čáry a symboly odporů, kondenzátorů a tak podobně, hotové papírové bludiště.

Nahoře u tzv. dálkových voleb pracoval Milan Schmidt, byl tak o dvacet let starší než já a co je s ním dnes, to vážně netuším. Milan byl správný chlapík, velká cyklista a běžkař, tak trochu děvkař, sprosťák, a zároveň velký čtenář. Když jsme měli odpolední směnu, chodil jsem za ním nahoru, kde jsme si vždycky dobře pokecali. Jednou vytáhl ze šuplíku menší brožovanou knížku v modrém přebalu, na němž byla ve spodní části vyobrazená v bílém kruhu větrná růžice a v bílém obdélníku byl název Vteřina a věčnost, Ladislav Klíma. Milan knihu ukradl v městské knihovně a byl to vlastně zázrak, že se mu to podařilo, protože po roce 68, v období tzv. normalizace, se čistily fondy knihoven od ideologicky závadného balastu. Hele a znáš Klímu, řekl Schmidt, zatímco se za okny zatáhlo a spustil se déšť, zatímco dole bublalo maloměsto svým obvyklým normalizačním rytmem. Odpověl jsem, že ne, ale že tu odeonskou řadu světové četby jinak dobře znám a že jsem už z ní ledacos přečetl. Tak to bylo úplné hovno proti Klímovy kamaráde, to ti byl duch, kurva, charakter a hlavně to má úžasný švih...

Uplynulo 25 let a tu útlou knižku povídek, úvah aforismů filosofa Klímy jsem si od té doby přečetl mnohokrát .

Ps. Pan Bílý, právník, sběratel karet a kultivovaný člověk. Jsem opravdu rád, že navštěvuje náš antikvariát, nejenom proto, že si u nás čas od času něco koupí, ale především proto, že to je radost si s ním popovídat o knihách.