Antikvariát Kačur

Soutěžit se dnes může opravdu v ledasčems. Různé televizní stanice nabízejí případným zájemcům nepřeberné množství možností. Inu, nic proti tomu nemám. Bezpochyby tato činnost prospívá ekonomice a bezpochyby je to dobrý obchod a koneckonců máme možnost se uplatnit a nalézt sami sebe.

Vyšel jsem z kupé první třídy rychlíku Jánošík ovládán jedinou potřebou zajít si okamžitě zakouřit. Je to vážně hrůza, tahleta protikuřácká opatření, která v posledních letech zachvátila Evropu. Brzy jsem měl zjisti, že slováci jsou opravdu evropštější než třeba mi česi, neboť při kouření na záchodcích vlaků českých drah jsem víceméně nenarazil na žádné potíže.

Michel de Moitagne, Eseje. Výtečně připravený výbor z díla M. de Moitaigna vyšel kdysi v nakladatelství Odeon v edici Živá díla minulosti. Mám pocit, že to vyšlo někdy v sedmdesátých letech minulého století. Někdy v letech osmdesátých jsem jeho Eseje v tomto vydání objevil v marxistickém oddělení bruntálské knihovny a nesmírně mne nadchly.

Tak si myslím, že už je na čase s tím Klímou skoncovat, protože jsme mu věnovali více času a místa než si vlastně zaslouží, i když jeho dílo je vskutku ojedinělé a svoji pozornost si jistě zaslouží. Doufám, že náš příspěvek vzbudil u některých diváků zájem o práce tohoto výjimečného českého myslitele.

Knihy nad Maximem - pseudoloutkové střetnutí několika klasiků a jednoho ženského románu nad pánským časopisem. Zajímalo by mě, jestli knihy dělají něco podobného když se nikdo nedívá.

Na Krétě můžete zažít ledacos, koneckonců jako v Praze nebo třeba v Bruntále. Můžete tam vidět jeskyni, v níž se narodil Zeus, můžete se vykoupat v krásném moři,vystoupat do nádherných hor a projít si romantické soutěsky nebo můžete také někoho zajímavého potkat, jako se to stalo před lety mě, když jsem na ostrově pobýval jako průvodce jedné cestovní kanceláře, která se zaměřovala především na poznávací a turistické zájezdy, takže i náš tehdejší pobyt na Krétě měl hodně poznávací charakter.

Večerníčky a verne - na nějaký večerníček si vzpomene snad každý, ať už hraný nebo kreslený. V tomto případě se jednalo náhodou o jakési pojítko, ke kterému jsme měli co říct skutečně všichni. A s Vernem je to podobné.

Pocta Homérovi část druhá - aneb co se stane, když se tři knihomolové pustí do zpracování dávného hrdinského eposu. Broadway nečekejte, ale my jsme se bavili skvěle.

Pocta Homérovi část první - aneb co se stane, když se tři knihomolové pustí do zpracování dávného hrdinského eposu. Broadway nečekejte, ale my jsme se bavili skvěle.

Tři ženské a Angelika - ženy se setkávají na různých místech. Ve filmech často v kavárně, ve fitness nebo u kadeřníka. Tak teď se pro změnu setkají v antikvariátu.

Mohl bych začít psát tím, že uvedu na scénu sebe jako ducha, jako přízrak současnosti, který se právě vrátil z výletu do Bruntálu, kde trávil čas pozorováním své minulosti, přičemž také navštívil jako neviditelná entita místní sídlištní restauraci Jesenka, kde se houpal na lustru a pozoroval sama sebe o nějakých dvacet let mladšího sedícího s Ing. Jankem a dvoumetrovým přítelem z dětství Artušem a kochajícího se jejich rozhovorem, který z valné části vedl Ing. Janko, nýbrž také výškovým rozdílem protagonistů, který byl patrný při jejich cestách na toaletu, kam chodili poměrně často, protože pili jedno pivo za druhým, zejména rozdíl mezi Artušem a Ing. Jankem byl markantní, neboť ten neměřil ani 160 cm.

V sedmdesátých letech jsem si v Bruntále četl verneovky, navštěvoval pionýr, prvomájové průvody a lampionové průvody na počest velké říjnové socialistické revoluce. O spisovatelovi Hrabalovi mi nebylo nic známo, stejně jako o spisovateli Kafkovi a disidentovy Havlovy.

Pan Bílý,mistr L.Klíma,mistr Hron,mistr Field a nakonec také mistr Schmidt
Někdy před 25 léty, ještě v Bruntále, měl jsem to štěstí potkávat se s mistrem Schmidtem. Tehdy jsem pracoval jako mechanik na místní telefonní ústředně P 52, což bylo obludné monstrum, jehož stojany plné relátek, krokových spínačů, různobarevných drátů, zabíralo celý sál v přízemí.

ALEF A BORGHES. Tak jsme si s přítelkyní Renatou vyjeli takhle jednou v květnovou sobotu do Botanické zahrady, abychom se podívali na vystoupení cvičenců pěstujících čínskou gymnastiku Thai Ti, nebo také Taj Či, myslím si,že jenom číňané ví, jak se to vlastně jmenuje. Je to zajímavá věc, vypadá to jako tanec, ale je to vlastně bojové umění a alespoň v některých akčních filmech adepti téhleto záležitosti dělají hotové divy, běhají po stěnách jako opice, procházejí stěnami a kýchnutím likvidují dky nesítařvaných blbů.

PRAHA NEEXISTUJE, JÁ NEEXISTUJI. Nebo snad ano. Chodil jsem po městě a můj pohled klouzal po barokních sochách světců, po tramvajích, po oblých zadcích krásných žen, po reklamách a hlavou mi vířilo tisíce nápadů. Najednou jsem si uvědomil, že vzhledem nekonečnému času a nekonečné nicotě jsem míň než zrnko písku.

9, NYMBURK. Letím dolů propastí času, dělám různé kotrmelce, roztahuji ruce a někde dole se určitě rozmáznu. Najednou sedím v klenbě Hlavního nádraží v Praze. Pode mnou je připraven k odjezdu modrý pantograf. Slyším hlášení o odjezdech vlaků.

Slunce poposunulo se k západu a ozářilo jasným světlem jeden z rohů našeho holešovického dvorku. Někdo z domu opět vysypal odpad, v němž se mimo jiné nacházel televizní program z minulého týdne, potom jakýsi vážný pán odložil u modré popelnice starý notebook, kterému my budeme říkat noutbúk. Nálada mezi popelnicemi se poněkud uklidnila, konec konců nic jiného jim ani nezbývalo těm plastovým nádobám na odpad než najít jakýsi modus vivendi, vždyť jinak by se musely uškrtit.

Dvorek uvnitř obytných bloků v Holešovicích tonul ve své obvyklé šerednosti, která ovšem může se za jistých okolností proměnit v metafysickou krásu. Řady oken na protějších několikapatrových domech zrcadlila jarní oblohu a dole na dvorku právě jedna paní vysypala odpadový koš do jedné z šedých plastových popelnic, pak jsem tam přišel já, abych si vykouřil cigaretu. Po jedné ze stěn toho tajemného dvorku si tiše lozili mravenci, po obloze proletěla barokní socha, které si kromě žluté popelnice na plast nikdo nevšiml.

Vážené soudružky a vážení soudruzi. Sešli jsme se dnes, abychom zhodnotili naši práci za uplynulé období. Jak jistě víte, nás soudruhy, šlechtí skromnost. Nestavíme na odiv naše zásluhy a nečekáme za naší prací pro blaho naší společnosti žádné odměny. Ano, takoví jsme my, komunisti. Přesto nedokáži skrýt dojetí a hrdost, když se ohlédnu zpět a prohlížím si výsledky naší svědomité a poctivé práce. Ano, skromnost je na místě, ale bylo by neomluvitelnou drzostí neříci si, jste dobří kluci, jde vám to od ruky…

PRAHA A PRAŽSKÉ DVORKY, BÁSNÍK JANOTA, JENŠOVSKÝ, KROH, KAČUR A RETSINA A OLIVY. PRAHA JAKO FENOMÉN, KTERÝ MÁ NEKONEČNĚ MNOHO FASET, TVÁŘÍ, PODOB. PRAHA OČIMA HAŠKA, HRABALA, PRAHA OČIMA BÁSNÍKA JANOTY.

Jaro je tady. Nebe nad Cholupicemi je modré jako žluté prase, na jiskřících pivních flaškách lítají divoce andělé a dole v hospodě u rybníka lemovaného rozkvetlými kaštany sedí mistr Klíma s inženýrem Němcem. Zahradní restaurace je žívá, výletníci z nedaleké Prahy do sebe lijí jedno pivo za druhým, takže záchodový kanál proměnil se v zlatou Amazonku, na jejímž břehu sečtělá lína anakonda rozevřela novou básnickou sbírku a zasněně se začetla.

Když jsem ráno chodil, ještě v Bruntále, do školy, tak má cesta vypadala asi takto. Vyšel jsem z naší čtyřpatrové cihlové bytovky se třemi vchody a dal se doprava, občas bylo nebe modré, občas bylo zatažené, občas pršelo, naproti stála téměř stejná bytovka, z níž jsem vyrazil, s koženkovou aktovkou na zádech, v ní bydleli spolužáci, v prvním vchodě Jirka Krpec a Pavel Lužný, ve vedlejším, ve čtvrtém patře Petr Hradil, o vchod dál Pavel Koudelka, dál v centru, na náměstí bydlel můj nejlepší kamarád Artuš a vedle něho spolužák Crha, kterého jsme obehrávali na půdě v kartách.

Bydlím na Zbraslavi. Každé ráno se chodím proběhnout. Nejdříve musím proběhnout kolem malého sídliště, potom přeběhnu přes most rušnou výpadovku na Strakonice a potom proběhnout přes bývalou skládku stavební suti, která ovšem některým nesvědomitým občanům slouží dále pro odkládaní použitých pneumatik, ledniček a ledasčeho jiného.

Aneb o ženách. Musím se přiznat, že tzv. román pro ženy jsem nikdy nečetl a že tudíž všechny mé poznatky jsou tak říkajíc z druhé ruky. Čemu jsem však od puberty věnoval značnou pozornost a hodně času byly pornografické fotografie a později také časopisy a musím se přiznat, že jsem nad těmi černobílými obrázky prožil nejednu pěknou chvíli.

Tak tedy ještě jednou německá literatura tentokráte prakticky. Práce v antikvariátu má vedle řady nevýhod nejednu výhodu. Nejenom že se vám dostane do rukou nejedna zajímavá kniha a nejedna bedna na banány plná knih, s níž musíte manipulovat, tahat, zvedat, čímž posilujete tělo i ducha a ušetříte peníze za návštěvu posilovny, které můžete vynaložit třeba na nákup dalších zajímavých knih, ale také máte možnost si je přečíst.

Otec, moje tety, babička a mnoho dalších příbuzných pocházelo z Východního Slovenska. Medzilaborce, Vyšné Zbojné. Byli to rusíni a hovořili tedy poněkud nesrozumitenou směsí slovenštiny, ukrajinštiny a snad i polštiny.

V jedné z kapitol románu Muž bez vlastností se Robert MUSIL táže cože to vlastně je DUCH. Na to, že je to široce a často používané slovo, málokdo je na otázku po duchu schopen odpovědět.

Včera jsem jako obvykle vystoupil po ránu z metra na Náměstí republiky. Tam jsem jsem si jako obvykle vykouřil cigaretu, přičemž mi téměř nad hlavou blikal a mrkal ohromný reklamní panel umístěný na střeše nákupního centra Palladium, který tam ovšem mrká každý den.

Protože nám bylo lehce vyčteno, že kalendária zmiňující mraky osobností jsou dosti nepřehledná, uchylujeme se tedy k metodě zmínky jedné dominantní osobnosti, dnes konkrétně francouzského matematika, fyzika a filosofa Reného Descarta.

Jak jdou dohromady zbraně a literatura? Nechte se taky jednou překvapit, těch deset minut nikoho nezabije...