Antikvariát

Experiment, který měl přinést čest, bohatství a slávu skupince ctižádostivých pisálků a aspirantů na vavříny řemesla žurnalistického. Předvést svůj program vyžaduje nejen jistou kreativitu, ale i sebejistotu a odvahu postavit se čelem davu, neřku-li přímo ignorantů, ale minimálně značně znepokojujícímu. Přesto se náš tým do víru velkoměsta vypravil…

Nonkonformní poezie, dříve zbraň v rukou undergroundových aktivistů, roznětka, která pomáhala plnit Valdice. Dnes stařenka, cynicky se usmívající pod nánosem prachu. Proč ji ovšem občas neoprášit a neumýt v prameni mládí. Toho se tentokrát chopil pamětník s vlasy již trochu šednoucími, ale s duší stále mladistvou, a mladý, neomalený rebel.

Paříž má svoji Eiffelovku, New York řadu nebetyčných budov… a Praha? Pro někoho nechutnou, pro někoho fascinující, každopádně jedinečnou žižkovskou televizní věž. Náš antikvář Kačur vystoupal do unikátní výšky, aby měl svoji domovinu jako na dlani.

Kutná Hora, slavné to město, se slávou sahající k výšinám. Stříbrné doly, mincovna, Pražský groš… Stříbro kam se podíváš, zlatým hřebem kroužku příležitostných cestovatelů se ovšem stal věhlasný chrám Sv. Barbory ponořený v podzimní sluneční svit.

Literární Praha cizojazyčných rodáků, tentokrát ovšem nikoliv kafkovská, jelikož, promiňte, nejrůznější Z(z)ámky jsme se pokoušeli otevřít už mnohokrát. Dnes se nikdy zcela neuspokojený literární badatel Kačur vypravil do potemnělých pražských ulic za hlasy andělů. Nebo spíše jejich tlumočníka R. M. Rilkeho. Letenský Montmartre byl rozezvučen nejen dílem Rilkeovým, ale i violoncellem…

Inspirace Jiřím Strachem slibovaná v minulém kulturním čtvrtku se stala realitou, a to hnedle na čtyři kusy rozdělenou. Setkáte se v ní s hledajícími osobami, hledanými osobami a speciálními efekty, kteréžto nevznikly ve střižnách, ale na kolenním kloubu v teple domova. Jiří Strach má svůdné jméno, člověk si z něho může tvořit různé dvojsmyslné vtípky, je to lákavé, ale není to slušné, už jen z úcty k mistru Kačurovi, kde je tato eventualita také v nabídce dne.

Český film se dostal na klouzačku a jede z ní už přes dvacet let. Předpokládejme, že Dantovo Peklo a zároveň i všechna ostatní pekla projel rok po nasednutí. Kam za ta léta dojel, nikdo netuší, ale scénáristy tam mají tupé, režisérské postupy ukoktané a přes šablonu tvořené a hudební vsuvky, promiňte, lámeme hůl, lámeme hůl nad českou filmovou tvorbou, jež…Ale pozor, je tu jeden čestný pionýr, který dlí v tvorbě, ne mimo ni, který dlí v umění, ne v kalkulu, který dlí a tím ten skluz jemně zastavuje.

Východní mistika. Ale ano, mistika. Cenová mistika. Ta nejlepší z nabídnutých. Kola se točí, vozy jedou a jaký je smysl našeho bití. Vem si koště, drahý žáče, a zametej. Ne stopy po sobě, svinčík, co tu nechali ostatní. Jaký smysl bití. Cenová mistika. Její obhroublosti. Hele, támhle letí vznosná mišlenka, ba co dím, mišlenka to v peruti hus, co Žižkově oku je skryto, když vystřeleno a v hnoji teď dlí, jak dlí se v hnoji jen. Cenová mistika, v bití smysl se s mišlenkou potkává na ranveji odletových koloběžek. Jaký je význam bití, když nahrazuje ho blytí. Och, jakýs ty cenový mystifikátor, drahý pravopise, jaké ty práče bez slevového kupónu.

Tak pravil Zarathuštra. Mudrc sedmera moří a jednoho jediného antikvariátu. Toto video vypadlo z geniality samotné múzy Kalliopé. Ale ne, vy truhlíci, ne z filmu Piráti z Karibiku, ze starořeckých bájí a skutečností. Vždyť popatřete na ten svět vůkolní a řekněte si slova Zarathuštrova – Je čas! – a pak s hrdostí třepejte rukama, tak pravil Zarathuštra a vy, jeho epigoni, s ním.

Započne se pouť nekonečná, na tři díly rozdělená. Výhrůžkou jsou strašidla Žižkova. Strašidla, která vyskakují z tramvají, blijí z činžáků a močí na veřejná prostranství. Ale ne, pohádková strašidla to budou, kouzelná a krásná a hlavně žižkovská. No, plácněte mě přes prsty, jestli lžu. Ovšem režie páně Kačurova je vždy svedena na scestí, takže žádná strašidla nebudou. Snad jen sám Kačur s vlastní suitou a ano, Nietzsche, ten vyděsí nejen na Žižkově, ale i kdekoliv jinde.

Šapitó přizvalo Panáčka a začlenilo ho do svého obludária. A Panáček, to je vášnivec. Jeho fascinace beatniky a odpor vůči společnosti. Je to mladík, musí se mu to tolerovat. Zblbne, jako my všichni, ale zatím může hýřit imaginací a odporem. Začleníme, znormálníme, uklidníme, slibujeme. Panáček je nejen duševní revolucionář, ale i básník, básník kupodivu velmi šikovný a vzpurný. Jeho vztah k práci je signifikantní, ale jeho existence fascinující. Rozplývat se nad jazykem, to už vyšlo nějak z módy.

Soudružská zdravice se ujímá režie a na monitorech se vám rozsvítí radioaktivní muž minulého režimu, soudruh Mamula. Pojem to neznámý, ale o to více hanebný. Nikdo vám nebude zazlívat, pokud utřete od prachu během vysílání svůj monitor bouracím kladivem. Ony ty režimy. Jeden by je platil za výrobu krásných iluzí. Kdejaký fantasta nad psacím stolem střídá výmysly, konstruuje absurdní situace a ony se mu přitom dějí přímo za záclonou. Minulé režimy a jejich zakázané knihy, které nešly sehnat prakticky ani pod pultem, protože se šířily nenápadně, z ruky do ruky, jako morová nákaza. Nakonec, protože to byla díla zakazovaná, četli je všichni.

Krásný člověk, krásný jazyk, krásný boule na mozcích, krásný bludy, krásný pudy, krásný žebřík z půdy. A máme tu další z básnických čtvrtků, jež se odehrávají, kdy jim se zachce. Čtvrtek, ten den Medvídka Pú, který nabádá k mlsání, nabádá k sebe odměnění, donesl do ruky antikvárního šapitó Rudyarda Kiplinga a jeho Píseň mužů. Ty, jenž v srdci chováš úctu k národu, buď protkán už při vlastním porodu.

A jsem zpátky u Finka. Muž to německé krve a německého vyjadřování. Antikvář Kačur se vrátil zahájit prodej levných knih ve svém budoárku s nadšením. Fascinující jsoucno vnější, kde lze popatřit na všechno vůkolní haraburdí včetně třetích rozměrů, hadích syčení, kufrů i mamlasů, se elegantně přetaví v jsoucno vnitřní, které lze definovat jako prostor jáství.

Vyrazit na dovolenou do Piešťan. Do toho slováčského turistického, tedy věčně putujícího, střediska zdraví. Komu by se tam nechtělo. I mistru Kačurovi se zachtělo. Proč by ne. Psa novým kouskům nenaučíš, a když se o to pokusíš, akorát tě šeredně pohryže. A proto budeme svědky úvodní scény, kde antikvář Kačur postává s kufrem a tváří se odejitě. Je ovšem přepaden náhodnými kolemjdoucími, kterým vysvětlí, že jedinou jeho potřebou je kniha, protože kniha, toť vjem vpravdě jsoucí, a bez jsoucna se jinak ne příliš jsoucí Kačur prostě neobejde.

Oné noci, sláb a znaven, hlavu těžkou jako kámen, k dohledání havran není, odlétl v tmavé kouty, aby krákal v pražské antikvariáty, již nikdy více. K smrti hroužíš svoje tělo, se světlem se loučíš jako kretén, kde kabát leží, kde je, když chlad se vkrádá do mých kostí, chci ukrýt svoje tělo, by zkřehlost nevstoupila do mne. Zírá havran z knižních polic a ječí jako beze smyslů, již nikdy více. Kačur zmožen okolnostmi, pláče, běda mému kšaftu, co s ním bude, když v tlení odneseš mě, kdo z hyen nasytí se na něm.

Lučba, slovo odborně neznámé a v porovnání s lajkováním či downloadem zcela nepotřebné. Lučba není slovem vyjadřujícím loučení ani podpalování archaických loučí, ale výrobu stříbrných ingotů. Značka Ag většinou na základní škole vedle značky Au člověku utkví v hlavě. Jedná se přeci o kovy vzácné, kovy všemi žádané, kovy drahé, kovy sakra lesklé. Ale ano, i miminku lze pouštět deathmetal, přežije to.

A konečně je k mání Jarek. Fantom kulturních čtvrtků, fantom Holešovického antikvariátu, fantom mnoha fanklubů. Fantom, který prakticky celý kulturní čtvrtek s číslem 77 promlčí, protože tím dává cosi najevo. Co? Toť otázka.

Lahodné dortíčky z Loketské restaurace zahajují kulturní čtvrtek s číslem 76. Antikvář Kačur vás bez meškání začne seznamovat s torzem Goethovy milenky. Naproti restauraci je k vidění výstřižek hradu Loket a hotelu Goethe. Cestou na hrad přepadne mistr Kačur dva nebohé cestující a snaží se z nich křížovým dotazováním vytrhnout odpověď na to, zda četli Fausta. Je ignorován. Ignorace je skutečně, skutečně platidlem této doby.

Loket. Dávná to úlitba mistru Goethovi, kterýžto právě sem směroval kroky své vzácné osoby. Mistr Kačur ovšem volí cesty prazvláštní a do Loktu se dokodrcá až v závěru videa, a navrch ani neukáže dominantu města, hrad Loket, bržto jen nějaký pochybný lokál s názvem Goethe. Co my víme, zda tam vaří z domácích potravin, či z mražených.

Žlučníček zlobí? Žaludek věčně na vodě a střívka se uzlují, jako by měl skutečně nastat konec světa? Ejhle, proto byste měli zvolit blahodárné vody lázeňské. Jeden kelímek nic nevyřeší. Nejlépe nakopnout vřídlo a systémem plastových trubek si to vodní zdraví přetáhnout z Mariánských lázní přímo do té vaší pražské bytovky. Jistě, voda svou cestou trochu zdraví potratí a přiteče vám jen břečka, ale nic ničemu nebrání v tom, abyste si mohli myslet, že budoucnost, tu máte zajištěnou.

A konečně jsem u prapůvodního zřídla Goethovy geniality. Mariánské lázně. Mistr Kačur zahájil tematicky pouť rusky, protože naše západní letoviska jsou Mekkou převážně pro ruskou smetánku a trochu toho ruského lógru, bez kterého si ten život horního desetitisícového užít zaboha nejde. Ne, ne, humanitární koncerty na pomoc Africe se tam nepořádají, tam naivu nenaleznete. V objektivu se objeví i prodej antikvárních knih lázeňské konkurence v azbuce.

První díl poutě do Horního Slavkova, kde sedláci zaseli národu porobu na několik nepěkných neděl dopředu. Průvodce se chopil kamery a uspokojí vaši zvědavost, co se týká exteriéru ubytovny, kde s přáteli pobyl. V této antikvářské exkurzi za dějinami českého národa se staré knihy nebudou příliš zběsile rozebírat. Před vašimi sítnicemi se objeví mapa Karlovarska s vyznačenými památkami. Časté cesty Goetha do Čech se odehrávaly hlavně za cílem navštívit naše vyhlášené lázeňské nabídky. Naštěstí se to v jeho dobách zatím neřešilo směšným slovem wellness, ale prostými léčebnými prameny.

Zátiší čínských mistrů s krabicí od banánů zahájí tento vpravdě erudovaný přednes o starobylé čínské moudrosti. Kupodivu v angličtině a ve formě předčítací scénky. Zvláštní pojetí zvláštního myšlení, které je nám už tolik cizí, a proto tolik přitažlivé. Jak sami aktéři pravili, chtělo by to doladit.

Václav Primák je muž mnoha tváří. Hned před vchodem do království páně Kačura vás oslní nabídkou cingrlat a veteše s nominální hodnotou vyšší i nižší, než je normální. Můžete u něj prodat svůj snubní prsten, vyhasla-li vám láska či peněženka. Václav Primák je ovšem i mužem ctihodným a ne příliš čtoucím. Velmi kulantně vyjádřil skutečnost, že pokud se skloní nad knihou, zavalí ho krusta neodolatelného usínání, kvůli čemuž již nemá šanci ponořit se do děje. Proto volí prakticky jen literaturu faktickou, v které si zběsile listuje před zachrápáním.

Hrabalovská poetika. Ono už jiné spojení v povědomí národa ani není. Hrabal = poetika. Ovšem mistr Kačur se na Hrabala vrhnul jinak. Vydal se navštívit Hrabalovo někdejší bydliště. Libeň. Ulici Na hrázi. Hledaje marně po celém širém okolí pivnici, zabloudí do synagogy dávno již nepraktikující, ale pouze vystavující, nabídne paní u stolu několik beden knih zdarma, pohovoří o imigrantských zákonech v souvislosti s popatřením na vietnamský stánek, kterých se po Praze nachází nepočítaně. A popadne ho nesmírná lítost při pohledu na budovu Automatu Svět. I slzu uroní, melancholik jeden.

Držet v paži kus historie. To je panečku pocit. Kus větve staré miliony let. Aspoň nám to tak vysvětlili, měli bychom tomu úpěnlivě věřit. Strom, který byl schopný zkamenět takovým stylem, že i herci z pornografických filmů musí závidět. Několikamilionová historie planety Země. Fascinace vlastní maličkostí.

Antikvář Kačur se jen pro tento díl kulturních čtvrtků převlékl za Nicka Slaughtera, aby s jistou nadsázkou pohovořil o moři. O Češích. O básních. I o klidu rušeném ženským smíchem. Před divákem se rozprostře krása řeckého pobřeží a řečnící pan Kačur.

Konečně lze vidět na vlastní oči, ale však už ta kamera ty vlastní oči umně zastupuje, antikváře Kačura při jeho dokonalé vášni. Roztřesený hlas, v rukou něha a na tváři náznaky mladických dolíčků (ne, nemusejí je mít jen děvčata). Antikvariát byl navštíven vzácným tiskem.

Jiří a Jonáš se rozhovořili na téma knihy a jejich filmové adaptace. Aneb jak převést vnitřek na vnějšek. Chtělo by se říct, že ztuha. A také se říká. Kniha je ta pravá podstata člověka. Ten vnitřek v kterém se všichni držíme za poslední chloupky života. Je smutné, když to jsou chloupky trčící z nosu. Ne každý se dokáže uchytit k životu za chlupy pubické. Ne každý dokáže být šťastlivcem.

Vetřelčí vajíčka jsou všudypřítomná a proto v dalším surrealistickém filmu z dílny Kačurovy neuvidíte jediné. Ale něco někde je. Číhá to. Hluboký vesmír devět, to je hned za tou divně vypadající koulí, které říkají Alfa Dedacti. Někde zahrabána upomínkami tam je knihovna. V knihovně dlí knihovník obklopen přáteli a knihami. Úvod zažehnut. Dopluli jsme do míst, kde se rozehrává hororová část režisérské duše. Vstup ohraničen policejní páskou. Jen ti z nejotrlejších mohou ochutnat hrůzu. Tu pravou hrůzu. Roztrhat, rozedrat, zničit.

Před dovolenou zažívá obyčejný člověk spoustu zmatků. Od špatně spárovaných ponožek až po vzteklého partnera trucujícího někde za garáží. I antikvář je člověk, ač se to někomu nemusí zdát. I on zažívá peklo skutečnosti, že kufr je malý a náklad, který se do něho má vejít je enormní. Co obětovat a neplakat pak krokodýly? Co obětovat a nemyslet celou dovolenou jen na sebevraždu? Ne, moment. Nic.

V pravdě dechberoucí dílo raného surrealismu filmové školy, vzniknuvší zcela mimoděk na dvorku holešovického antikvariátu. V režii mistra Kačura se před diváky rozvíjí drama knihy. Drama plné záhad, klonů, úkladných pokusů o vraždu, brutálních praktik.

Byl jednou jeden Jerome Klapka Jerome a ten stvořil světu ku potěše knihu s názvem Tři muži na člunu o psu nemluvě. V této knize vypráví o příhodě věšení obrazu. Tuhle někomu spadne hřebík, támhle zase kladivo, tutaj pro změnu sama osoba. Příhoda je to komická až žertovní.

Téma Kafka. Téma turistické Prahy i dnešního kulturního čtvrtku. Kafka je svým způsobem zaprodancem konzumu. Odhodil zábrany svého života a posmrtně se vydal na trika prodávaná před Karlovým mostem i za ním. Lze ho nalézt na půllitrech, na kšiltovkách, na „dobových“ obrázcích, na hrníčcích, na všem, co se dá turistovi prodat. Jak směšná je tahle doba, když dokáže beze studu naroubovat na hollywoodský paskvil Bachovu klavírní promoci z bezmoci.

Naše cesta po stopách F. Kafky skončila v restauraci U Templáře v Masné ulici. Téměř naproti stojí budova bývalé obecní školy, kterou Kafka navštěvoval a která nám poskytla důvod dojít až do této ulice a usednou u stolu, dát si pár piv a zhodnotit naše kafkovské putování.

Nabízíme časopis AK 29, přečtěte si naše druhé vydání.

Nemáte? Nic se neděje, můžete si ho půjčit v knihovně. Sám si vlastně také nejsem jist, zdali ho mám. Jsem si zato jist, že se mi ještě nepoštěstilo vést opravdu zanícený rozhovor o jeho díle, i když nejeden vášnivý rozhovor o literatuře jsem se svým přáteli již vedl. I když pardon, teď si vzpomínám na jednu situaci z mládí, ano, to mi myslí, bylo patnáct šestnáct let a v blažené nevědomosti jsem se potloukal po Bruntále a často to bývalo s tzv. přítelem z mládí Artušem. Samozřejmě, že jsme spolu probírali různá literární témata jako prokleté básníky a Maldorora a Nietzscheho a Shopenhauera a upadali při tom téměř do extáze.

Napsat několik dílů zajímavých příběhů, které zaujmou naší mladou generaci tak, že začnou číst, je uctihodný výkon. Napsat několik vět o něčem, co jsme vlastně ani pořádně nečetli je břídilství, ale už jsme jednou něco natočili, tak se k tomu musím vyjádřit a nevyjadřuji se vlastně ke knihám, ale k fenoménu Harry, s nímž jsem měl možnost se seznámit díky mé devítileté dceři a to zejména ve formě filmového zpracování knižní předlohy.